„Nikdy předtím“ aneb v čem je dnešní covidová doba výjimečná

V čem je dnešní Covidová doba výjimečná? Existují nějaké společenské jevy nebo dokonce trendy, které jsme nikdy předtím nezažili? A k čemu to celé může vést?

Dnešní covidová doba je výjimečná v mnoha ohledech. Nejde jen o to, že novodobá historie nepamatuje žádnou srovnatelnou globální pandemii. Mnohem důležitější jsou změny, kterými v současné době prochází naše společnost. Poukazů, že se ve společnosti děje něco kvalitativně nového, ještě není dost na to, aby bylo možné je zanalyzovat precizně a do hloubky. Ale je jich už dost na to, aby je nešlo přehlížet a aby bylo možné pojmenovat některé obecné trendy.

Co tu nikdy předtím nebylo?

Nikdy předtím jsem nezažil, aby vlády západních států v nějaké důležité interní záležitosti postupovaly tak jednotně, až se zdá, jako by od sebe opisovaly.

Nikdy předtím jsem neviděl, že by vlády západních států postupovaly v nějaké záležitosti se stejnou razancí a totalitní zvůlí jako vláda Číny. A že by zcela srovnatelně omezovaly své občany na jejich právech (viz třeba podrobný článek o situaci v Austrálii zde).

Nikdy předtím se nestalo, že by nová vláda v nějaké důležité záležitosti—po ostré kritice postupu vlády staré—nejen nezkorigovala kurz, ale dokonce ještě přidala plyn. Viz dnes tolik diskutovaná novela pandemického zákona, která starý pandemický zákon, schválený za stavu legislativní nouze Babišovým ANO, významným a nebezpečným způsobem rozšiřuje.

Nikdy předtím jsem nezažil, aby představitelé vládní politiky zcela otevřeně přiznávali, že vládní opatření nejsou racionální, ale mají za cíl donutit obyvatelstvo k tomu, aby se podvolilo. Viz např. zde.

Nikdy předtím jsem neslyšel, že tolik lidí v mém okolí říkalo už pár měsíců po volbách, že je nová vláda zklamala a že by dnes volili jinak.

Nikdy předtím jsem neslyšel tolik lidí, kteří volili „liberálně demokratické“ strany, připouštět, že ač by si to nikdy nebyli mysleli, vnímají dnes „populistu“ Okamuru a „extremistickou“ SPD jako poslední baštu mezi demokracií a totalitou. Viz mohutné diskuse ohledně novely pandemického zákona na sociálních sítích.

Nikdy předtím jsem nezažil, že by nějaké téma štěpilo veřejnost ve většině vyspělých zemí světa velmi obdobným způsobem a že by ti, kdo stojí v opozici proti vládní linii, nacházeli v takové míře spojence a sympatizanty v zahraničí. Viz např. slušná podpora kanadských kamioňáků na českých sociálních sítích nebo participace MUDr. Pekové na soudním přelíčení před Velkou porotou lidového soudu, vedeném německým právníkem Reinerem Fuellmichem.

Nikdy předtím — s výjimkou demonstrací proti Babišovi v r.2019 organizovaných Milionem chvilek a podporovaných hlavními médii — jsem neviděl, že by lidé v takovém počtu jezdili do Prahy na demonstrace a brali si kvůli tomu dovolenou (a to demonstrace v r.2019 byly drajvovány odporem proti jedné osobě, nikoliv odporem proti vládní politice). 

Nikdy předtím jsem nezažil, aby tolik lidí v mém okolí posílalo emaily poslancům parlamentu a senátorům, jak se to stalo před pár týdny kvůli již zmíněné novele pandemického zákona.

Nikdy předtím jsem neviděl, aby v krátkém čase vzniklo tolik protestních hnutí, sdružení a dalších občanských platforem (Zlatý špendlík, Zdravé Fórum, sdružení SMIS, ProLibertate, Svědomí národa, Chcípl pes, Říp aj.) a aby tak rychle získaly nezanedbatelnou popularitu.         

Nikdy předtím jsem neviděl, že by v opozici proti oficiální vládní politice stáli sjednoceně tak rozdílné segmenty společnosti, jako jsou lékaři, podnikatelé, vědci, politologové, politici, rockeři, policisté a právníci.

Nikdy předtím jsem nezažil, že by nějaká vládní politika přímo rozdělila lidi na řádově srovnatelné antagonistické skupiny, jako jsou dnes očkovaní (63,7%) a neočkovaní (36,3%). Většině lidí byla politika většinu času jedno. Pokud už nějaké téma nadzvedlo veřejnost, názorová opozice byla roztříštěná a čítala v lepším případě jednotky procent.

Nikdy předtím jsem neviděl, že by lidé sdíleli v takové šíři „opoziční“ covidová videa z dříve obskurního „dezinformačního“ portálu otevrisvoumysl.cz.

Nikdy předtím jsem nezažil, že by v nějaké pro veřejnost důležité věci byla vědecká obec tak rozpolcena jako dnes a že by se tento rozkol řešil všem na očích.

Nikdy předtím jsem nezažil, že by se prováděl a propagoval nějaký medicinský zákrok na dětech a těhotných ženách kvůli ochraně seniorů, jako to dnes vidíme u očkování dětí.

Nikdy předtím jsem nezažil, aby se mi vědci v soukromí svěřovali, že se vždy smáli „konspirátorům“, ale že dnes si nemohou pomoct a jsou s nimi čím dál tím více zajedno. Protože na mnoho zcela iracionálních záležitostí, které se kolem nás dnes dějí (kupříkladu neúměrný tlak na očkování dětí), prostě nejsou s to najít jiná než „konspirační“ vysvětlení.

Nikdy předtím jsem nezažil, že by vláda šířila tolik tak snadno vyvratitelných dezinformací. Viz např. skvělý článek Jarka Janoška „Kdo je tady dezinformátor?“

Nikdy předtím jsem nezažil, že by bylo v tak krátké době označeno tolik vzdělaných lidí za dezinformátory, a to za výroky týkající se oborů, které vystudovali a ve kterých působí. U nás je nejkřiklavějším případem takového „dezinformátora“ profesor Jiří Beran, v zahraničí třeba Dr. Robert Malone.

Nikdy předtím jsem nezažil, aby se předpovědi „konspiračních“ serverů typu Aeronet plnily nebo aspoň stávaly součástí celospolečenské diskuse takovou rychlostí a v takové míře. A aby fráze „rozdíl mezi konspirací a realitou je tři měsíce a stále se zkracuje“ zlidověla. Viz např. varování Aeronetu proti Covid pasům a povinnému očkování, nebo brzké pochybnosti o přirozeném původu viru SARS-Cov-2.  

Nikdy předtím jsem nezažil, že by si lidé přeposílali emailem odkazy na zahraniční odborné studie z peer-reviewed časopisů, včetně časopisů publikujících německy nebo španělsky.

Nikdy předtím jsem nezažil, aby si nějaká demokratická vláda stanovila jako jednu z programových priorit propagandu (alias, eufemisticky, boj proti dezinformacím).

Co to znamená?

Co nám zmíněná pozorování naznačují? Já vidím zejména následující trendy:

• Hladina občanského aktivismu namířeného proti stávajícímu systému roste.
• Na stranu antisystémové opozice se přidávají i lidé dříve pevně zakotvení ve stávajícím systému, např. vědci nebo příslušníci silových složek.
• Lidé se stávají méně závislými na informacích šířených mainstreamovými kanály.
• Postupně klesá počet lidí, kteří se o veřejné záležitosti nezajímají, nemají na ně názor a necítí žádnou potřebu se angažovat. Naopak roste počet lidí na obou názorových stranách, jak těch bránících oficiální názorovou linii, tak — a to zejména —těch, kteří se proti ní vymezují.
• Obě strany se postupně radikalizují a stále více vzdalují sobě navzájem.  
• Stávající systém se brání, jak může. V kurzu je zejména omezování svobody a systematické potírání názorové opozice.

Jinými slovy, šídlo jakési společenské obrody či alespoň probuzení širší veřejnosti už je z pytle venku. Ten, kdo si myslí, že až se zbavíme Covidu, že se vše nějak vrátí do starých kolejí, si podle mého soudu koleduje o nepříjemné překvapení. Ta rostoucí nedůvěra lidí v systém, stejně jako jejich schopnost se organizovat a dohledávat si a sdílet důležité informace, se nikam neztratí. Někdejší kabinetní vědec, který pro tlakem okolností přidal na stranu „konspirátorů“, už nikdy nenabude důvěru v „demokratické“ instituce, kterou ztratil. Stejně jako právník, který se v rozporu s tím, jak volil, ocitl na stejné názorové straně s SPD. A stejně jako matka, která se naučila jezdit do Prahy demonstrovat proti zavírání škol a „náhubkování“ dětí.

K čemu všemu to povede, se dnes s jistotou říct nedá. Tím spíš, že přesná podoba budoucnosti se bude tvořit skrze kroky (nebo nečinnost) každého jednoho z nás. Jediné, co je jisté, je, že to bude jízda ;-)